Čert a Káča: Mistrovské dílo Dvořáka na pomezí tradice a inovace

Antonín Dvořák, jméno, které dodnes rezonuje v síních s orchestrální hudbou i v srdcích milovníků opery, nám zanechal nespočet hudebních skvostů. Jedním z jeho pozoruhodných děl, které si zaslouží hlubší pozornost, je opera Čert a Káča. Toto dílo, inspirované oblíbenou pohádkou Boženy Němcové, představuje fascinující studii skladatelova tvůrčího vývoje a jeho schopnosti adaptovat se na nové umělecké proudy, aniž by ztratil svou jedinečnou melodickou a rytmickou sílu.

Geneze díla a inspirace

Vznik opery Čert a Káča lze částečně datovat do období, kdy Dvořákovy symfonické básně, inspirované Erbenovou Kyticí, sklízely pozitivní ohlasy. Tyto básně byly vnímány jako "dramata bez scény, hudba bez pěvců". Logickým krokem tak bylo přidat k nim pěvecké party a stvořit operu. Dvořákovo spojení s dramatickou hudbou se tak přirozeně rozvíjelo.

Přestože se při komponování Dvořák potýkal s kritikou libretních nedostatků, které naznačovaly absenci tradičního milostného motivu a předpovídaly moralistní happyend postavený na nápravě kněžny a osvobození poddaných od roboty, sám skladatel si text oblíbil. Kritika však nesměřovala pouze k absenci lyriky. Dvořák částečně tlaku ustoupil a nechal si od libretiře Adolfa Weniga dopracovat árii pro kněžnu, která měla zřejmě posílit emocionální náboj třetího dějství. Tato rozsáhlá scéna však navzdory svému vážnému ladění a litaniím kněžny příliš nekorespondovala s celkovým rámem opery a způsobovala zpomalení děje.

Dalším aspektem, který oslaboval vyznění třetího dějství, byla skutečnost, že kněžna se na scéně poprvé objevovala právě zde. V prvním jednání o jejím chování pouze vypravovala, čímž divák přicházel o možnost vidět její psychologickou proměnu na vlastní oči. Samotné peklo v opeře pak nepředstavuje děsivý, dantovský svět plný démonů; čerti zde působí spíše nemotorně a komicky, což platí i pro postavu Káči, která k uzavření sňatku potřebuje věno v podobě nejkrásnějšího statku ve vsi.

Hudební inovace a mistrovství

I přes zdánlivou prostotu a přímočarost námětů Dvořák v partituře Čerta a Káči nerezignoval na uměleckou náročnost. Naopak, dílo je pokusem o zcela nové kompoziční postupy a nový pohled na zhudebnění textu i nové výrazové možnosti. Jedním z nejvýraznějších projevů této inovace je způsob, jakým Dvořák pracuje se zpívaným slovem. Zatímco v jeho předchozích operách kladl důraz na plynulou a zpěvnou vokální linii, v Čertovi a Káče se na mnoha místech setkáváme s krátkými, úsečnými replikami, které jakoby předjímaly charakteristickou stručnost Janáčkových nápěvků. Tento přístup je obzvláště patrný v partu Káči, kde Dvořák mistrovsky vystihl její klíčovou povahovou vlastnost - upovídanost.

Dalším originálním prvkem je Dvořákova schopnost výmluvně charakterizovat prostředí a situace prostřednictvím hudby. Typickým rysem opery jsou i taneční inspirace, které vyplývají ze samotné povahy libreta. Tanec hraje v ději důležitou roli, především ve vztahu ke Káče, jejíž tancechtivost je jedním z jejích výrazných charakterizačních prvků. Dvořák tento motiv dále rozvíjí a propojuje tak taneční stylizace celou operou. Setkáváme se s originálním valčíkem ve scéně vesnické tancovačky, polkou, na kterou Káča tančí s Marbuelem, strhujícím tancem čertů v pekle nebo stylizací polonézy v předehře ke třetímu dějství, která je často uváděna i jako samostatné koncertní číslo.

Podstatným stavebním prvkem partitury jsou také příznačné motivy. Zatímco v operách Dimitrij a Jakobín tento princip ustupoval do pozadí, v Čertovi a Káče představuje významnou složku, která přispívá ke struktuře hudebního toku a celistvosti díla.

Premiéra a dobový ohlas

V době vzniku opery vrcholil Dvořákův kult v českých zemích, a proto vedení Národního divadla věnovalo jejímu nastudování mimořádnou péči. Režie se ujal ředitel divadla František Adolf Šubert a do hlavních rolí byli obsazeni nejlepší dostupní sólisté. Kritické ohlasy byly vesměs velmi kladné a opera se těšila obrovskému úspěchu u publika, což dokládá i dvacet repríz uskutečněných ještě v téže sezóně.

Samotný Dvořák ve svém dopise Aloisi Göblovi popisuje premiéru s nadšením: "Opera se tedy rozhodně líbila. Nejdřív pánům sólistům, orkestru a sboru, pak obecenstvu a tentokráte i celé kritice, až na několik výminek. Opera šla znamenitě, jak sólisté, sbory i orkestr dělali svou věc s nadšením, takže mám z toho velikou radost a kdybych dnes ještě měl [další] text, dal bych se s chutí do práce." Kritika vyzdvihovala jeho "kypící vynalézavost melodickou, žhavou rytmiku, svrchované ovládání všech výrazových prostředků, smělé a originální harmonie, instrumentaci barvitou a ve svých spojích namnoze i nová..."

Dvořákova pozice v hudebním světě byla v té době neotřesitelná. Ačkoliv byl od mládí obdivovatelem Richarda Wagnera, což dokládá jeho raná tvorba, v rámci české operní tvorby, reprezentované Smetanou a Fibichem, kteří směřovali k hudebnímu dramatu, Dvořák zůstával v nazírání na podstatu operního umění konzervativnější. Nicméně s Čertem a Káčou se vydal "mezi pokrokáře", opustil dosavadní zásady a pokusil se o nový sloh dramatický. Dokázal tak, že ani na prahu šedesátky neustává v hledačství a objevování nových možností.

Čert a Káča v mezinárodním kontextu

Opera Čert a Káča se dočkala i zahraničních uvedení. Poprvé v Anglii byla uvedena v Oxfordu v roce 1930, čímž se stala první Dvořákovou operou uvedenou na britské půdě. Druhé zahraniční uvedení se uskutečnilo během zájezdu olomoucké opery do Vídně. Přes své nesporné kvality a "veliké krásy hudební" si dílo zaslouží, aby neupadlo v zapomnění. Dvořákova hudba v ní oplývá řadou šťastných vnuknutí a celý příběh je prodchnut svěží a barvitou hudbou, která neustále pulzuje jako zářivá hra vln.

Zápletka a postavy

Námět opery, vycházející ze stejnojmenné pohádky Boženy Němcové, sleduje osudy drzé a nebojácné Káči, vychytralého ovčáka Jirky a oklamaného čerta.

Káča je pohledná, ale svou hubatostí a upřímností odmítaná dívka. Její povaha ji v počátku izoluje od mládenců, až si zoufale přeje tancovat "třeba s čertem". Toto přání se jí splní, když se objeví přestrojený čert Marbuel.

Marbuel, čert, který se na zemi objeví v přestrojení za myslivce, má za úkol svést Káču a následně ji odvést do pekla. Jeho snaha je však zmařena Káčinou nezdolnou povahou a vychytralostí ovčáka Jirky.

Jirka, prostý ovčák, se stává klíčovou postavou v boji proti zlu. Svému pánovi, správci vesnice, pomůže zbavit se Káči tím, že předstírá její nalezení a přiláká tak na sebe pozornost čerta. Později se ujímá role osvoboditele, který pomůže nejen Káče, ale i lidem trpícím nadvládou knížete.

Děj se rozvíjí skrze scény jako je vesnická tancovačka, kde se Káča střetává s odmítnutím, a následný propad do pekla. Zde se Jirka jako spasitel objevuje s cílem zachránit nejen Káču, ale i kněžnu, kterou chce Marbuel odvést. Celý příběh je prodchnut lidovým humorem, hudebním vtipem a Dvořákovou nenapodobitelnou schopností evokovat atmosféru.

Odkazy na původní materiál

Vstupní texty poskytly cenné informace o recepci opery, jejím vzniku a srovnání s dobovými hudebními proudy. Zmínka o Dmitrijovi a Jakobínovi nám pomáhá pochopit Dvořákovo směřování v rámci jeho operní tvorby. Informace o pohádce Boženy Němcové podtrhují folklórní základ díla, zatímco reference k Národnímu divadlu a kritickým ohlasům dokládají význam opery v českém kulturním kontextu. Zmínky o zahraničních uváděních pak potvrzují mezinárodní přesah tohoto mimořádného díla.

Čert a Káča tak zůstává živoucím svědectvím Dvořákovy geniální hudební představivosti, jeho schopnosti propojovat tradici s moderními prvky a vytvářet díla, která dodnes oslovují svou hudební krásou a dramatickou působivostí.